Článek a virtús
Nejprve něco z mého nedávného života: V pátek jsem submitnul svůj první (a snad ne poslední) vědecký článek! Jmenuje se Nonlinear GENERIC Informed Neural Networks (N-GINNs): learning GENERIC dynamics with non-quadratic dissipation potentials. Pracoval jsem na něm se Zequnem He, Weilunem Qiu, Celií Reinou a Michalem Pavelkou skoro rok, což bylo zdlouhavé, ale s trochou štěstí by nám ho mohli vydat v CMAME, což je docela dobrej časopis. Snad se taky brzo objeví na arXivu. Rád bych se do budoucna zaměřil na něco spíš do klasické teoretické fyziky. Zaujalo mě teď, jak se Michal Pavelka snaží propojit teorii GENERIC s obecnou teorií relativity, a samozřejmě mám pořád rozdělanou diplomku, ze které by taky někdy něco mohlo být.
Jo, a taky jak jsem před pár týdny psal, že jsem rozečetl Dostojevského Poznámky z podzemí, tak moc mi to číst nešlo. Switchnul jsem tedy na Pěnu dní od Borise Viana, která mě zatím docela baví.
Nicméně, o čem bych se chtěl trochu pobavit v tomhle postu, jsou virtús, virtues nebo prostě ctnosti, které považuju za dobré. Inspiroval mě k tomu Janek Hartman, který má něco podobného na svém webu. Když poslední dobou přemýšlím nad tím, co je správné, co je špatné a jak se chovat, tak na tyto hodnoty narážím znovu a znovu. Včera jsem si o tom chvíli psal s Lukášem a myslím, že by bylo dobré to napsat i sem.
Svědomí
Mám pocit, že jsem se minimálně část svýho dospívání honil za nějakou formalizací, lépe systematizací, morálky. Snažil jsem se prostě najít soubor objektivních pravidel, podle kterých člověk má žít. Nejsem filosof, takže o tom vim kulový, ale zjišťoval jsem si o různých přístupech: ať už v rámci křesťanství nebo v různých deduktivních systémech. Nic z toho, co jsem objevil, mi nedávalo moc smysl. Hodně zajímavou odpovědí na systematizaci mi přijde třeba emotivismus, o kterém mi vyprávěl Hubert.
Už ani nevím, jak se to stalo, ale nějak jsem narazil na různé citáty Václava Havla k tématu svědomí. Jeden z nich (v době psaní) mám i tady na webu. Nevím, jak to nejlépe vyjádřit, ale mám pocit, že když se chovám správně, nebo nesprávně, tak to prostě poznám. Jde asi o nějakou intuici nebo 6. smysl, který člověku napoví, když dělá něco špatně. Někdo v tom najde Boha, byť já osobně v tom důkaz o jeho existenci nespatřuji. Pokud by si člověk chtěl o tomhle přirozeném morálním kompasu něco přečíst, možná bych zabrousil do Kanta ("hvězdné nebe na obloze a mravní zákon ve mně") anebo do stoicismu (Marcus Aurelius a jeho žití v souladu s přírodou). Mně přijde nejlepší se opřít právě o toho Havla, který nebyl morální filosof, ale spíš praktik. Samozřejmě měl spoustu chyb, ale možná právě to z něj dělá takovou autoritu oproti nějakému filosofovi, o kterém si člověk přečte na Wikipedii.
Upřímnost
Pokud člověk chce poslouchat svoje svědomí a svůj vnitřní morální kompas, prvním krokem je upřímnost. Ne upřímnost k ostatním, ale hlavně upřímnost k sobě samému. V buddhismu jsou údajně tři hlavní zapovězené věci: Zabíjení, kradení a lhaní. Ačkoliv si ty první dvě člověk sám pro sebe obhájí docela snadno, ta třetí tak triviální (aspoň pro mě) není. Tohle jsem taky hodně řešil v dospívání, když jsme měli doma složité období související s alkoholismem a já jsem o tom systematicky lhal, protože jsem se za to styděl. Ten problém s lhaním je, že člověk ztrácí identitu. Jakmile hodně lžete, přestanete si uvědomovat, kdo jste vlastně vy, co máte vlastně rádi, co nemáte rádi a jací jste. Potom je prakticky velmi obtížné pracovat se svým svědomím a přirozeností. S upřímností souvisí také nějaká pokora a odpuštění. Pokud se na někoho zlobím nebo ho soudím, snažím se si upřímně říct, jestli na to mám právo. "Kdo je bez viny, ať hodí kamenem."
Nekřečovitost
Pocit, který mi přijde, že hodně souvisí se svědomím, si sám pro sebe pojmenovávám "nekřečovitost". Existuje středověké heslo: "Natura non facit saltus" neboli "Příroda nedělá přemety." S trochou invence bych to taky přeložil jako "Není přirozené dělat přemety." Jednoduše, jakmile se v životě cítím, že dělám něco zhurta, na sílu, že něco "lámu přes koleno" nebo že cítím velký tlak, snažím se si to rychle uvědomit. Nemusí to znamenat, že ta věc, kterou člověk dělá, je nutně špatně, ale pokud se budeme učit takhle jednat, povede to k naší záhubě. Čtete-li si o tom, jak člověk má dělat ve svém životě nějaké pozitivní změny, většinou narazíte na to, že ty změny přichází systematicky, ne tak, že se člověk najednou zlomí a začne něco dělat jinak. Souvisí s tím taky pojem klidu, sebekontroly a nějaké rozvahy. Na druhou stranu, tahle nekřečovitost také znamená, že držet se násilím pod nějakým rigidním systémem pravidel je špatně, protože to většinou je hodně na sílu. Křečovitá rozhodnutí jsou taky často motivována strachem, který nás vede k špatnému úsudku, ale o tom už dost řekl mistr Yoda ve Star Wars.
Adam Gebrian?!
Když jsem tyhle své závěry prezentoval Lukášovi a Matějovi, oba mi oponovali tím, že nás intuice a přirozený kompas může mást. Německý vojáci ze 2. světové války si třeba taky mohli připadat, že dělají správnou a přirozenou věc a jejich svědomí s tím mohlo být v klidu. Jo, to je pravda. Tenhle přirozený kompas neni samozřejmostí a je hodně ovlivněný tím, jak vyrůstáme, kde vyrůstáme, kdo nás vychovává apod. Připomíná mi to video s Adamem Gebrianem, kde mluvil o tom, jak si, v kontextu architektury, vypěstovat dobrý vkus. Vkus i tento morální kompas jsou vlastně záležitosti nějaké intuice a vnitřního citu. Odpověď na to, jak je získat, je, že člověk se musí snažit vystavovat novým lidem, novým věcem a novým myšlenkám. Zkrátka se nějak přemýšlení o tom, co je správné, věnovat a nezavírat oči.
Nerad bych, aby se tímhle postem z tohodle blogu stala taková pseudointelektuální slátanina, jako je moje aktivita na Stříbru, potřeboval jsem si ale tyhle svoje myšlenky někam zaznamenat. V dalších postech snad budu trochu imanentnější.