Miroslav Grmela (a zbytek týdne)

Tohle píšu nad ránem v pátek.

• V pondělí jsme si volali s doc. Mančalem ohledně mé diplomové práce. Řekl mi, že jako nejlepší se mu jeví na základě mého pokroku rovnou společně vydat článek, na kterém již dlouho pracuje a se kterým bych mu mohl pomoct. To mi udělalo velkou radost. Také mě potěšilo, že se mě na konci pan doc. zeptal, jak se mám v Heidelbergu, a řekl, že mu musím povědět, co bych u nás na Matfyzu na výuce zlepšil, až se vrátím.

• Ve středu jsem měl prezentaci na němčinu o škubáncích. Přišlo mi to docela fajn, ale feedback dostanu až příští hodinu. Jinak mě tu obecně němčina baví, jen se trochu obávám, abych to všechno nezapomněl, až se vrátím do Prahy.

• Do včerejška jsem dodělával distanční úkoly na Termodynamiku a statistickou fyziku II. Bylo jich docela dost a výpočty v nich byly dost úmorné. Jsem rád, že to mám z krku, byť jsem se naučil třeba Sommerfeldův rozvoj, který jsem předtím neuměl.

• Před několika minutami mi poslal e-mail Michal Pavelka (můj vedoucí bakalářky), že v úterý zemřel Miroslav Grmela. Miroslav byl Michalův učitel, u kterého dělal postdoc v Kanadě. Miroslav tam emigroval, myslím, v 68. roce. Byl to prvotřídní fyzik, který založil jednu z nejdůležitějších teorií nerovnovážné termodynamiky GENERIC, na které byla postavená jak moje bakalářka, tak článek, který budeme brzo s Michalem a Celií Reinou z USA vydávat. Já jsem se s Miroslavem setkal jednou v červnu na konferenci v Řecku, minulý rok, kam mě Michal vzal. Miroslav na mě působil jako moc hodný pán, který mi dokonce jednou, když jsme spolu seděli na pláži, koupil colu. Vzpomínám si, jak jsme spolu diskutovali o Kunderovi a Hrabalovi, o Trumpovi, o Praze nebo o francouzštině. Taky mi se svou manželkou vyprávěl o svých dcerách v Americe. Teď jsem si našel, že Miroslavovi bylo 87, když zemřel. Ještě před rokem, když jsem ho viděl, působil fakt agilně a duchem mlád, což vždycky na starých lidech obdivuju. Myslím, že pro Michala byl Miroslav skoro jako vědecký otec, i když by věkově mohl být i jeho dědeček. Já sice ani sám nevím, jestli se vědcem stanu, ale do jisté míry jsem Miroslava jako nějakého svého "vědeckého dědečka" chápal, byť jsem ho potkal jen jednou. Doufám, že zemřel šťastný a že se dostal tam, kam chtěl.